Úvod k textům pálijského kánonu

Ohromné množství buddhistických textů lze velmi zhruba rozdělit do dvou hlavních skupin: texty hínajánové a texty mahájánové. Co se týče mahájánových textů, jsou očividně pozdější, pocházejí z prvních století n. l. a jsou psány sanskrtem, případně přeloženy do čínštiny nebo tibetštiny. Z jejich obsahu je patrné, že jsou reakcí na nějakou dřívější formu buddhismu, kterou kritizují jako "malou cestu" (hínajána). Označení hínajána je však problematické: zahrnuje více raných buddhistických škol, jejichž texty se od sebe liší, přestože zůstávají v jádru věrné původní Buddhově nauce. Navíc théraváda toto označení odmítá jako hanlivé a nepřesné. Zůstává však faktem, že pálijskému kánonu této školy do značné míry odpovídá sanskrtský kánon školy sarvástivádinů. Ten se nám bohužel dochoval pouze ve zlomcích a v čínských a tibetských překlaech. Ze srovnání jasně vyplývá, že toto je původní soubor textů, shromážděný na prvním sněmu v Rádžagaze, krátce po Buddhově smrti, který sdílely všechny buddhistické školy, než došlo k jejich rozkolu. Pokud hledáme nejstarší dochovaný záznam Buddhovy nauky, máme ho před sebou v tomto společném kánonu a nikde jinde.
Bylo by však ukvapené se domnívat, že celý pálijský kánon, jak ho dnes známe, je autentickým svědectvím o Buddhově působení. I v něm lze totiž rozlišovat různé časové vrstvy. Pálijský kánon, tzv. Tipitaka ("Trojkoš"), má tři části: 1. Vinaja-pitaka (Koš disciplíny), 2. Sutta-pitaka (Koš rozprav), 3. Abhidhamma-pitaka (Koš vyšší nauky).
Vinaja-pitaka jistě obsahuje autentický materiál, ale jsou do ní přimíchány různé legendy a vyprávění. Zabývá se ranými dějinami buddhistické obce a zejména mnišskými předpisy a pravidly.
Abhidhamma-pitaka je očividně pozdější dodatek, což vyplývá i ze srovnání se sarvástivádovým kánonem, v němž se sice nacházejí texty stejných názvů, ale úplně odlišného obsahu. Významný je i ten fakt, že pozdější škola sautrántiků, jež se odštěpila od sarvástivádinů, vůbec neuznávala tento třetí díl kánonu jako autentické slovo Buddhovo.
Sutta-pitaka je vlastním jádrem pálijského kánonu a zdrojem všech našich vědomostí o Buddhově nauce. Tvoří ji pět sbírek, tzv. nikájí, z nichž nejdůležitější jsou první čtyři: Dígha-nikája (Dlouhá sbírka), Madždžhima-nikája (Střední sbírka), Samjutta-nikája (Tematicky řazená sbírka), Anguttara-nikája (Číselně řazená sbírka). Tyto sbírky obsahují Buddhovy řeči a rozpravy (sutty), členěné podle délky a tématu. Pátá, dosl. "malá sbírka", Khuddaka-nikája, obsahuje některé autentické texty, jež nebyly zařazeny do prvních čtyř sbírek (Suttanipáta, Dhammapada, Udána, Itivuttaka, Théragáthá, Thérígáthá), a kromě toho ještě několik pozdějších textů. V sarvástivádovém kánonu nikájám odpovídají ágamy , přičemž některé řeči jsou zařazeny do jiné sbírky, než je tomu v pálijském kánonu. Obsahově se však tyto dva kánony z velké části kryjí, z hlediska nauky mezi nimi není podstatného rozdílu.

Nyní jsme tedy dospěli k formálnímu vymezení textů, které lze považovat za autentické prameny Buddhovy nauky. Ještě jsme se však vůbec nedotkli samotného Buddhova učení, jež tyto texty zachycují. Není totiž zdaleka samozřejmé, že pouhým jejich přečtením zároveň pochopíme, o čem Buddha hovoří. Za prvé, je tu velká časová a kulturní mezera, jež nás dělí od obyvatel Indie šestého století př. n. l. Nedomnívám se však, že by představovala nějakou vážnější překážku v pochopení buddhistických textů. Ty mají totiž do značné míry nadčasový charakter, neboť hovoří o obecných podmínkách lidské existence, jež se v průběhu staletí nijak nezměnily. Vážnější překážkou v porozumění - a zde na tom lidé Buddhovy doby nebyli o nic lépe než my - bude to, že si nevystačíme s pouhou abstrakcí, pojmovou znalostí, ale budeme muset zásadně změnit svůj náhled na svět, a především na sebe sama. Smysl Buddhových řečí se člověku začíná otevírat až tehdy, když opustí svůj navyklý, společensky podmíněný postoj k věcem a začne se aktivně starat o svou vlastní existenci, která se mu náhle zproblematizuje a vystoupí ze samozřejmosti.

Je až překvapivé, s jakou živostí k nám dnes promlouvají tyto texty staré přes dva a půl tisíce let. Dokazuje to výjimečné schopnosti člověka, jenž byl jejich zdrojem a který své učení dokázal formulovat vskutku nadčasovým (akálika) způsobem. S použitím barvitých přirovnání a podobenství nám Buddha předkládá svoji nauku, tak osvěžující a jdoucí přímo k srdci, jasně formulovanou a vyzývající k vlastnímu nahlédnutí (éhipassika ). Toto učení nepotřebuje žádného zprostředkovatele v podobě nějakého boha, ani se nezakládá na zjevených článcích víry. Nejde tudíž o žádné "náboženství" v běžném slova smyslu. To však neznamená, že by se omezovalo čistě na záležitosti tohoto světa a postrádalo jakýkoli transcendentní cíl. Tato transcendence je však chápána dosti odlišným způsobem, než jak je tomu v ostatních náboženských a filosofických směrech. Právě proto je důležité, než člověk začne například s meditační praxí, seznámit se s oněmi základními východisky, jež tvoří skutečné jádro Buddhova učení. Jinak se člověk vystavuje nebezpečí, že své úsilí zaměří nesprávným směrem a nikdy se nedočká těch výsledků, o nichž Buddha hovoří.
Na prvním sněmu (sangíti) Buddhových žáků, jenž se konal v Rádžagaze krátce po jeho smrti, připadl mnichům nelehký úkol: rozčlenit pečlivě uchované řeči a rozpravy (sutty ) do jednotlivých sbírek podle jejich délky a tématu, aby i nadále přetrvaly v nezměněné podobě a mohly sloužit budoucím generacím jako vodítko k poznání pravdy. Je významné, že na začátek prvních dvou sbírek umístily právě takové sutty, které mají zajistit správný přístup ke všem zbývajícím Buddhovým naukám zabývajícím se jednotlivými aspekty Dhammy.
Na počátku Dlouhé sbírky (Dígha-nikája) stojí monumentální Brahmadžála-sutta neboli "Rozprava o dokonalé síti", jejímž účelem je popsat a zachytit všechny možné spekulativní názory (ditthi) na povahu Já a světa, odhalit jejich skryté kořeny a zhoubný vliv, jenž mají na fungování lidské mysli, a tím umožnit jejich opuštění. Buddha rozprostírá jakousi "síť", do níž chytá veškeré názory tohoto typu, stejně jako rybář ví, že všechny ryby určité velikosti uvíznou v jeho síti hozené na hladinu rybníka. Teprve když se mysl vymanila z této "názorové houštiny, názorové divočiny, názorové motanice, názorové tahanice, pouta názorů" (M.2.), může se otevřít a přijmout Buddhovo vedení, které nám napomáhá ve zkoumání naší vlastní zkušenosti za účelem plného porozumění její struktuře.
Múlaparijája-sutta neboli "Rozprava o kořeni (všech věcí), jež stojí na počátku Střední sbírky (Madždžhima-nikája), splňuje právě tento účel, když proniká ještě hlouběji až k samotným kořenům našeho prožívání světa. V této suttě Buddha předkládá svou "fundamentální ontologii", která je klíčem k pochopení celé jeho nauky, a ve stručnosti vytyčuje i stezku praxe, kterou se má ubírat jeho následovník.