Životy žáků

Obsah:

1. Kassapovo mládí
2. Bhaddá Kapilání
3. Minulé životy Kassapy a Bhaddy Kapilání
4. Jak Kassapa přišel k Buddhovi
5. Kassapův vztah k Buddhovi
6. Setkání s božstvy
7. Vztah k žákům a společníkům bhikkhuům
8. Po Buddhově parinibbáně
9. Verše Mahá Kassapy

Zkratky:

A: Anguttara-nikája
D: Dígha-nikája
Dh: Dhammapada
Dž: Džátaka
M: Madždžhima-nikája
S: Samjutta-nikája

Slovník:

Anguttara-nikája: Sbírka číselně řazených rozprav
Arahat: Ten kdo je zasloužilý, kdo je oproštěný od zákalů
bhikkhu: Ten kdo žije z almužních darů. Buddhův žák, který odešel do bezdomoví
Dhamma: Buddhovo učení, v jiném smyslu též věc, jev, stav, pravda, zákon
Dígha-nikája: Sbírka dlouhých rozprav
Madždžhima-nikája: Sbírka středně dlouhých rozprav
Paččékabuddha: Individuální (sám pro sebe probuzený) buddha, který vlastní silou dosáhl probuzení, nevykládá však nauku a disciplínu
Parinibbána: Konečné odpoutání (vyhasnutí), konečné vystoupení z koloběhu znovuzrozování
Samjutta-nikája: Sbírka (tématicky) spojenýh rozprav
Sangha: Řád (obec) probuzených žáků Buddhy
Théra: Bhikkhu, který je v řádu nejméně deset let

Mezi ty Buddhovy žáky, kteří mu byli velmi blízcí, patřili dva přátelé - Sáriputta a Mahá Moggallána, hlavní Buddhovi žáci, příkladná dvojice žáků. Patřili mezi ně také dva bratři, Ánanda a Anuruddha, jež byli stejně tak významní „otcové Řádu". Mezi těmito dvěma páry stojí velká osamocená osobnost - Pipphali Kassapa, později nazývaný Mahá Kassapa, Velký Kassapa, kvůli jeho odlišení od ostatních klanů Kassapů, takových jako Kumára Kassapa a Uruvéla Kassapa.

Potom co Sáriputta a Mahá Moggallána dosáhli konečného odpoutání (parinibbány), předcházejíce Buddhu, to byl Mahá Kassapa, kdo měl v Řádu největší respekt a úctu. Ale ani po Buddhově konečném odpoutání se Mahá Kassapa nestal zvolenou hlavou řádu bhikkhuů, neboť bylo Buddhovým výslovným přáním, aby zde nebyla nejvyšší autorita Sanghy. Krátce před svým konečným odpoutáním Buddha řekl: „Ta Dhamma (nauka) a Vinaja (disciplína), Ánando, kterou jsem učil a ukazoval, ta bude po mé smrti vaším učitelem."

Přesto však přirozená autorita, vyzařující z Mahá Kassapy, ho v Sangze učinila obzvláště ctihodným a ctěným. Bylo zde mnoho okolností, které přispěly k jeho zvláště významnému postavení po smrti Mistra. Byl chválen Buddhou jako bytost jemu rovná v mnoha ohledech. Sdílel s Mistrem sedm z třicetidvou „znamení velkého člověka." Byl jediným bhikkhuem, se kterým si Buddha vyměnil roucha. Mahá Kassapa dosáhl nejvyššího stupně deseti „vlastností vzbuzujících důvěru" (ctnost, učenost, spokojenost s vlastními potřebami, schopnost dosáhnout čtyř pohroužení (džhán), nadobyčejné síly, božské ucho (sluch), schopnost proniknout do mysli ostatních, paměť minulých životů, božské oko (zrak), zničení zákalů - arahatství) (M.108). Byl také příkladem ukázněného asketického života, oddaného meditaci. A tak není divu, že byl zvolen předsedat prvnímu sněmu Sanghy, který byl svolán na jeho naléhavou radu. Mohlo to být kvůli všem těmto rysům jeho osobnosti a jeho života, že po mnoho let byl v Číně a v Japonsku Mahá Kassapa považován za prvního patriarchu čchanového a zenového buddhismu.

Stejně jako dva hlavní žáci, Sáriputta a Mahá Moggallána, také Mahá Kassapa pocházel z bráhmanské kasty a byl rovněž starší než Buddha. (Následující výčet Kassapova mládí je převzatý z komentáře ke sbírce Samjutta-nikája.) Narodil se v kraji Magadha, ve vesnici Mahátittha, jako syn bráhmana Kapily a jeho ženy Sumanadéví. Byl nazýván Pipphali. Jeho otec vlastnil šestnáct vesnic, ve kterých vládl jako malý král, a tak Pipphali vyrůstal uprostřed bohatství a luxusu. Přesto již v jeho mládí v něm bylo přání opustit světský život, a proto se nechtěl ženit. Když na něj jeho rodiče opakovaně naléhali, aby se oženil, řekl jim, že se o ně bude starat tak dlouho, dokud budou žít, ale po jejich smrti se chce stát asketou. Přesto znovu a znovu naléhali, aby se oženil, a tak, ke spokojenosti své matky, konečně svolil ke sňatku, za té podmínky, že bude nalezena dívka, která by vyhovovala jeho představě dokonalosti. Pro tento účel vytvořil zlatou sochu krásné ženy, pokrytou pěknými šaty a ozdobami, a ukázal ji svým rodičům se slovy: „Jestliže pro mě můžete najít ženu, jako je tato, zůstanu žít v domácnosti." Jeho rodiče přistoupili k osmi bráhmanům, zahrnuli je drahými dary a požádali je, aby s sebou vzali sochu a cestovali po okolí, hledajíce její lidskou podobu. Bráhmani uvažovali: „Pojďme nejdříve do kraje Madda, který býval a dosud je zlatým dolem krásných žen." A tam, v Sagále, našli dívku, která se krásou rovnala soše. Byla to Bhaddá Kapilání, dcera bohatého bráhmana, šestnáctiletá, o čtyři roky mladší než Pipphali Kassapa. Její rodiče schválili svatební nabídku a bráhmani se vrátili vyprávět o svém úspěchu. Přesto si Bhaddá Kapilání nepřála se vdávat, neboť chtěla rovněž žít oddaným životem jako asketická žena. Taková shoda mezi její a Pipphaliho snahou může dobře naznačit kammické pouto a předurčenost mezi nimi v minulosti, dozrávající v jejich přítomném životě a vedoucí k jejich rozhodnému setkání a ještě klidnějšímu, pozdějšímu odhodlanému odloučení.

Když Pipphali uslyšel, že to, o čem si myslel, že je nejvíce nepravděpodobné, se skutečně stalo, byl nešťastný a poslal dívce následující dopis: „Bhaddo, vdej se, prosím, za někoho jiného se stejným postavením a žij s ním šťastně v domácnosti, jelikož já sám se mám stát asketou. Nelituj toho, prosím." Bhaddá Kappilání, jelikož smýšlela podobně, mu nezávisle poslala podobný dopis. Ale její rodiče, obávajíce se, že by se mohla stát taková změna, zachytili oba dopisy na cestě a vyměnili je za dopisy uvítací.

A tak Bhaddá byla odvedena do Magadhy a mladý pár byl oddán. Nicméně, v souladu se svou asketickou touhou, oba souhlasili s tím, že se budou zdržovat sexuálního života. K vyjádření svého rozhodnutí mezi sebe pokládali věnec květin, když šli do lázně, odhodláni nepodlehnout smyslové touze.

Tento mladý, bohatý pár žil takto šťastně a spokojeně po mnoho let. Tak dlouho, jak žili Pipphaliho rodiče, neměli ještě starosti s obděláváním pozemků. Ale když jeho rodiče zemřeli, tak obdrželi zodpovědnost za velký majetek.

Nicméně jednoho dne, když Pipphali Kassapa obhlížel pole, stalo se, že uviděl jakoby novýma očima to, co často vídával předtím. Když jeho lidé orali, pozoroval mnoho shromážděných ptáků, nedočkavě sbírajících červy z vyoraných brázd. Tato podívaná, pro rolníky tak běžná, ho nyní vylekala. Nyní ho mocně zasáhlo, že to, co mu přinášelo jeho bohatství, úroda z jeho polí, byla spjata s utrpením jiných žijících bytostí. Jeho živobytí bylo vykoupeno smrtí tak mnohých červů a jiných malých stvoření, žijících v půdě. Přemýšleje o tomto, zeptal se jednoho ze svých dělníků: „Kdo bude nést následky takových činů?" „Vy sám, pane," byla odpověď. (Zde by mělo být poznamenáno, že dělníkova odpověď nebyla plně v souladu se správným buddhistickým porozuměním kammě, podle kterého kammu vytváří záměr, a kde není záměr brát život, tam není vytvořena ani kamma za braní života nebo morální odpovědnost za smrt těch, kteří zemřeli kvůli konání, které bylo mimo kontrolu něčího záměru.)

Otřesen tímto vhledem do kammické odplaty, šel domů a uvažoval: „Jestliže s sebou ponesu břemeno viny za toto zabíjení, k čemu je mi užívání všeho tohoto bohatství? Bude lepší, když dám všechno Bhaddě a dál povedu asketický život."

Ale doma, přibližně ve stejnou dobu, měla jeho žena podobnou zkušenost. Viděla nově a s hlubším porozuměním to, co velmi často vídávala předtím. Sezamová semena byla venku rozprostřena k sušení, a vrány a jiní ptáci jedli hmyz, který byl přilákán těmito semeny. Když se Bhaddá zeptala svých sluhů, na čí účet půjde násilná smrt tak mnohých stvoření, bylo jí řečeno, že kammická odpovědnost bude její. Ona pak přemýšlela: „Jestliže takto spáchám mnoho špatného, nebudu schopna pozvednout svou hlavu nad oceán znovuzrozování, ani v tisíci životech. Jakmile se vrátí Pipphali, všechno mu odevzdám, odejdu a začnu se věnovat asketickému životu."

Když se oba svévolně shledali, měli světle žlutá roucha a hliněné misky, donesené pro ně z trhu. Potom si navzájem oholili hlavu. Takto se stali asketickými poutníky a učinili rozhodnutí: „K těm, kdo jsou v tomto světě arahati, povedeme naše další kroky." S almužními miskami zavěšenými na ramenou opustili panské sídlo, nezpozorováni svými domácími sluhy. Ale když došli do další vesnice, která patřila k jejich majetku, uviděli je dělníci a jejich rodiny. S pláčem a nářkem padali k nohám dvou asketů a bědovali: „Ó, drazí a ušlechtilí! Proč nás chcete učinit bezmocnými sirotky?" „Je to proto, že jsme uviděli, jak tři světy jsou jako dům v plamenech, proto odcházíme žít do bezdomoví." Těm, kdo byli nevolníci, Pipphali Kassapa udělil svobodu, a s Bhaddou pokračovali ve své cestě, opouštějíce vesnice za tichého pláče.

Když vyšli, šel Kassapa vpředu a Bhaddá ho následovala. Maje toto na zřeteli, Kassapa uvažoval: „Nyní mě Bhaddá Kapilání takto těsně následuje a je to velmi krásná žena. Někteří lidé si mohou lehce pomyslet: ´Ačkoli jsou to asketové, tak ještě nemohou žít jeden bez druhého! To, co dělají, se nezdá.´ Jestliže takto naruší své mysli takovými špatnými myšlenkami nebo ještě rozšíří falešné zvěsti, bude to pro ně příčinou škody." A tak si pomyslel, že bude lepší, když se rozdělí. Když došli k rozcestí, Kassapa pravil: „Bhaddo, jdi po jedné z těchto cest, a já půjdu po druhé." Ona pravila: „Je to pravda, pro asketu je žena překážkou. Lidé o nás mohou špatně smýšlet a mluvit. A tak prosím, jdi svou vlastní cestou a budeme nyní rozděleni." Potom ho s respektem šetrně objala, poklonila se mu k nohám, a se složenýma rukama pravila: „Naše blízké společenství a přátelství, které trvalo po nedozírnou minulost, dospělo dnes ke konci. Jdi, prosím, cestou vpravo, a já půjdu po druhé cestě." Takto se rozdělili a dál šli svými vlastními cestami, usilujíce o nejvyšší cíl arahatství, konečné osvobození od strasti. Říkalo se, že se země zatřásla a zachvěla silou jejich ctnosti.

Následujme nejdříve Bhaddu Kapilání. Její cesta ji dovedla do Sávatthí, kde v Džétově háji vyslechla Buddhovy rozpravy. Protože tou dobou ještě neexistoval řád bhikkhuní, přijala příbytek ve společenství nebuddhistických asketických žen, nedaleko Džétova háje. Zde žila po dobu pěti let, než mohla obdržet vstup do řádu bhikkhuní. Zanedlouho po tom byla schopna dosáhnout cíle svatého života, arahatství nebo též svatosti. Jednoho dne pronesla následující verše, kde chválí Mahá Kassapu a prohlašuje své vlastní dosažení cíle:

Jako bhikkhuní arahat se Bhaddá oddávala hlavně výchově mladších bhikkhuní a jejich poučování v řádové disciplíně. V rozboru disciplíny pro bhikkhuní (Bhikkhuní-vibhanga) jsou zaznamenány případy týkající se jejích žaček, které vedly k ustanovení jistých pravidel disciplíny pro bhikkhuní. Byly zde také dva případy, kdy Bhaddá Kapilání musela snášet závist jiných bhikkhuní, které byly nepřátelské také k Mahá Kassapovi. Bhikkhuní Thullanandá byla poučená v Dhammě a dobrá kazatelka, ale evidentně měla více inteligence než jemnosti srdce. Byla umíněná a nepřipravená k výměně své vedoucí úlohy, jak dokazuje několik textů Vinaji. Když se Bhaddá také stala známou kazatelkou Dhammy a ještě byla upřednostněna některými žačkami Thullanandy, propadla Thullanandá závisti. Jednou, aby pozlobila Bhaddu, chodila se svými žačkami sem a tam před jejím přístřeškem, přičemž hlasitě recitovali. Byla pak za to Buddhou kritizována. Jindy měla na přání Bhaddy pro ni připravit dočasný příbytek, při její poslední návštěvě Sávatthí. Ale v dalším záchvatu závisti jí z tohoto příbytku vyhodila. Nicméně Bhaddá, jelikož byla arahat, už nebyla takovými příhodami ovlivněna a hleděla na ně s nezaujatostí a soucitem.

Buddha chválil Bhaddu jako nejpřednější mezi bhikkhuními, které si mohly vzpomenout na minulé životy. Pálijské komentáře a příběhy o zrodech (Džátaka) nám zanechávají záznam některých jejích dřívějších životů, ve kterých byla Kassapovou ženou.

(Následující kapitola je převzata z příběhů Džátaka.) Za časů dřívějšího Buddhy Vipassího byli chudým bráhmanským párem. Byli tak krajně chudí, že měli jen jedny svrchní šaty, a proto mohl ve stejnou dobu jen jeden z nich vyjít z jejich chatrče. V záznamu tohoto příběhu byl proto tento bráhman nazýván „ten s jedněmi šaty" (ékasátaka). Ačkoli pro nás nemusí být lehké porozumět tak krajní chudobě, bude ještě obtížnější porozumět tomu, že je zde mnoho lidí, pro které neznamená tato naprostá chudoba osobní utrpení. A tak tomu také bylo s těmito dvěma bytostmi, které byly později Kassapou a Bhaddou. Ve svém životě chudého bráhmanského páru žili v tak dokonalé harmonii, že pro ně bylo lehké nést svou chudobu. Oba, jeden po druhém, vyslechli kázání Buddhy Vipassího. Toto Buddhovo učení o hodnotě dávání a štědrosti zapůsobilo na mysl tohoto bráhmana tak hlubokým dojmem, že chtěl nabídnout své jediné svrchní šaty řádu bhikkhuů. Ale po tom, co se takto rozhodl, objevila se v jeho mysli pochybnost. Protože to byly jeho a její jediné svrchní šaty, měl se nejdříve poradit se svou ženou. Co by dělali, jestliže by neměli svrchní šaty vůbec? Ale pak odhodlaně překonal všechny takové rozpaky a nabídl šaty bhikkhuům. Když to učinil, zatleskal rukama a radostně zvolal: „Překonal jsem! Překonal jsem!"

Když král, který ve skrytu naslouchal kázání Buddhy Vipassího, uslyšel tento vítězný pokřik, tak poučen jeho smyslem, poslal bráhmanovi soupravu šatů a později ho učinil svým dvorním knězem. Tak skončila nelehká situace tohoto páru.

Následkem nesobeckého darování se bráhman zrodil v nebeském světě. Když odtud odešel, stal se na zemi králem, velkým dobrodincem svého lidu, který štědře podporoval askety a mezi nimi také Paččékabuddhy, žijící v té době. Bhaddá pak byla jeho hlavní královnou.

Jednou byla Bhaddá matkou mladého bráhmana, který byl žákem Bódhisatty (budoucího Buddhy) a chtěl se stát asketou. Její manžel byl Kassapa a její syn byl Ánanda. Bhaddá chtěla, aby její syn poznal světský život, předtím než by mu dovolila stát se asketou. Toto poznání a poučení přišlo k mladému bráhmanovi velice důkladnou a drastickou cestou. Matka propadla vášnivé lásce k jeho učiteli a byla dokonce připravena svého syna zabít. Toto setkání s lehkomyslnou vášní v něm způsobilo hlubokou nevoli ke světskému životu a naprosté znechucení jím. Po této zkušenosti mu jeho rodiče dali povolení odejít do bezdomoví jako asketa. (Dž. 61)

V jiné době byli Kassapa s Bhaddou zase bráhmanskými rodiči čtyř synů, kteří v budoucnu byli naším Bódhisattou, Anuruddhou, Sáriputtou a Mahá Moggallánou. Všichni čtyři se chtěli stát askety. Nejprve jim rodiče odmítli dát povolení, ale později dospěli k porozumění plodům a prospěchu asketického života a sami se stali askety. (Dž. 509)

V jiném jejich životě se jistí starostové dvou vesnic dohodli, že jestli jejich děti, které očekávali, budou opačného pohlaví, tak budou oddáni. A tak se stalo. Ale tyto děti byly ve svých předchozích životech božstvy v Brahmově světě. Proto netoužili po smyslových potěšeních a se svolením svých rodičů si vybrali asketický život. (Dž. 540)

Jediný špatný čin Bhaddy, který byl zaznamenán v příbězích z jejích minulých životů, byl tento: V době mezi příchodem Buddhů minulosti, kdy žili jenom Paččékabuddhové, byla Bhaddá ženou vlastníka půdy. Jednoho dne se pohádala se svou švagrovou. Záviděla jí prospěch z darování almužního jídla Paččékabuddhovi, který byl na almužní obchůzce. Vzala Paččékabuddhovu misku a naplnila ji bahnem. Ale vzápětí pocítila výčitky svědomí, vzala misku zpět, vyčistila ji, naplnila lahodným, vonným jídlem a dala ji Paččékabuddhovi.

V jejím následujícím životě vlastnila bohatství a velkou krásu, ale její tělo vydávalo odpudivý pach. Její manžel, který byl později Kassapa, nemohl snášet ten zápach a opustil ji. Protože byla krásná, tak měla další nápadníky, ale všechna její pozdější manželství skončila podobně. Byla plná zoufalstvví a už neviděla ve svém životě žádný smysl. Připravena vzdát se svého bohatství, nechala roztavit své ozdoby a přeměnit je na zlatou cihlu. Vzala tuto cihlu a šla do kláštera, kde právě stavěli stúpu k uctění Buddhy Kassapy, který právě odešel ze světa. S velkou oddaností nabídla zlatou cihlu k dohotovení stúpy. Poté, co takto učinila, stalo se její tělo opět vonným a její první manžel, Kassapa, ji opět přijal zpět.

Dva životy před svou poslední existencí byla Bhaddá královnou Váránasí a byla zvyklá podporovat několik Paččékabuddhů. Hluboce pohnuta jejich náhlou smrtí se vzdala světského života královny a žila meditačním životem v Himálaji. Silou svého odřeknutí a meditační dovednosti byla zrozena v Brahmově světě. A stejně tak Kassapa. Po skončení dlouhého životního období v Brahmově světě se oba zrodili mezi lidmi v bráhmanských rodinách a jmenovali se Pipphali Kassapa a Bhaddá Kapilání.

Z těchto záznamů jsme se dověděli, že ve svých dřívějších existencích žili oba čistým životem v Brahmově světě a že se oba opakovaně asketicky odříkali. Proto pro ně v jejich poslední existenci nejspíš nebylo tak obtížné dodržovat sexuální zdrženlivost, rozdat všechen majetek a následovat Buddhovo učení až k jeho vyvrcholení v arahatství.

Pokračujme v našem příběhu a vraťme se nyní k Mahá Kassapovi. Kam šel potom, co přišel k rozcestí? Tradice říká, že když se ti dva rozdělili, země se zatřásla silou jejich velké ctnosti při aktu jejich odřeknutí. Buddha zaznamenal toto zemětřesení a poznal takto, že nějaký vynikající žák je na cestě k němu. Pak se sám vydal na cestu, a když ušel vzdálenost pěti mil, setkal se se svým budoucím žákem. Tento akt soucítění byl později často chválen. (Dž. 469)

Na cestě mezi Rádžagahou a Nálandou Mistr usedl pod fíkový strom, očekávaje svého budoucího žáka. Když Kassapa přicházel k tomuto místu a uviděl záři Buddhovy tváře (komentář praví, že viděl i jeho auru a třicetdva znamení Velkého muže), vnímaje probuzení, jež skrze ni vyzařovalo, uvažoval: „Toto musí být můj mistr, kvůli kterému jsem odešel do bezdomoví!" Přistoupil k Buddhovi a vzdávaje mu úctu, padl k jeho nohám a zvolal: „Vznešený Pán je můj učitel a já jsem jeho žák!"

Mistr pravil: „Posaď se, Kassapo. Předám ti tvé dědictví." A pak mu dal následující tři poučení: „Takto by ses měl cvičit, Kassapo:

Pak oba, Mistr a žák, kráčeli směrem k Rádžagaze. Na cestě si Buddha chtěl odpočinout a odbočil z cesty ke kořeni stromu. Mahá Kassapa složil načtyřikrát své dvojité roucho a požádal Vznešeného, aby se na ně posadil. Toto přineslo Kassapovi mnoho prospěchu na dlouhou dobu. Buddha se posadil na Kassapovo roucho a řekl: „Měkké je tvé roucho ze záplatované látky, Kassapo." Když to Kassapa uslyšel, odvětil: „Nechť Vznešený přijme toto roucho ze záplatované látky, ze soucitu ke mě." „Ale, Kassapo, můžeš ty obléknout tato má konopná, obnošená, otrhaná roucha?" Kassapa, plný radosti, řekl: „Jistěže, Pane, mohu obléknout hrubá a obnošená, otrhaná roucha Vznešeného."

Tato výměna rouch může být nahlížena jako velké vyznamenání Kassapy, pocta, kterou nesdílel žádný jiný žák. Touto výměnou rouch mohl Buddha zamýšlet motivaci Kassapy k dodržování některých dalších asketických cvičení (dhutanga), jako například nosit pouze trojitou soupravu rouch, chodit každý den pro almužnu a nevynechávat žádný dům na almužní obchůzce. Toto by byl způsob chování, jenž by odpovídal obléknutí Buddhova záplatovaného, otrhaného roucha. Tak praví komentátor. Nicméně, Buddhova nabídka mohla být úplně svévolným činem, reagujícím na Kassapovo nabízené roucho.

A Kassapa, vskutku, vzal na sebe těchto třináct asketických cvičení povolených Buddhou k rozvíjení spokojenosti s málem, odříkání a energie. Při pozdější příležitosti Buddha nazval Kassapu nejpřednějším mezi bhikkhuy, kteří dodržují asketická cvičení. Kassapův okruh osobních žáků byl rovněž oddán těmto cvičením.

Bylo to pouze sedm dní po jeho vstupu do Řádu a výměně rouch, kdy Kassapa dosáhl cíle, o který usiloval, arahatství, konečného osvobození mysli od zákalů. Když vyprávěl, v mnohem pozdější době, tuto příhodu Ánandovi, prohlásil: „Po sedm dní, příteli, jsem jedl almužní jídlo kraje jako dlužník, a pak, osmého dne, ve mně vyvstalo konečné poznání arahatství."

Dřívější popis měl už ukázat, že mezi Kassapou a Buddhou byl hluboký vnitřní vztah. Tento vztah měl své kořeny v jejich minulých životech. Podle příběhů Džátaka byl Kassapa spojen s Bódhisattou v devatenácti existencích, často skze těsné rodinné pouto. Nejméně šestkrát měl být Kassapa Bódhisattův otec (Dž. 155, 432, 509, 513, 524, 540), dvakrát jeho bratr (Dž. 488, 522) a často jeho přítel nebo učitel. Jelikož to nebylo jejich první setkání, tak můžeme porozumět tomu, proč v Kassapově srdci vyvstala taková silná, bezprostřední oddanost a srdečná horlivost k Buddhovi, když ho poprvé spatřil.

Z Kassapova posledního života jsou zaznamenány jeho rozhovory s Buddhou a velkými žáky. Při třech příležitostech se přihodilo, že k němu mistr takto mluvil: „Pouč bhikkhuy, Kassapo. Dej jim rozpravu o Dhammě, Kassapo. Buďto já, Kassapo, nebo ty, bychom měli poučit bhikkhuy. Buďto já nebo ty, bychom jim měli dát rozpravu o Dhammě." Tato slova v sobě zahrnují vysoké uznání Kassapových schopností, protože ne každý arahat má kapacitu k tomu, aby vykládal Učení tak dobře a efektivně.

Komentář zde vznáší otázku, proč to byl zrovna Kassapa, kdo byl v tomto ohledu umístěn Buddhou do stejné pozice, a ne Sáriputta či Mahá Moggallána. Komentář praví, že Buddha tak učinil proto, že věděl, že Sáriputta a Mahá Moggallána ho nemohou přežít, ale Kassapa může. Mohlo to být také tím, že Sáriputta a Mahá Moggallána v té době už nebyli na živu.

Ačkoli Buddha vysoce chválil Kassapovu schopnost jakožto vykladače Dhammy, byly zde tři příležitosti, kdy Kassapa váhal poučit bhikkhuy poté, co byl Buddhou požádán, aby tak učinil. Neodmítl to proto, že by se chtěl vyhnout námaze a odvrátit pozornost od učení, ale proto, že shledal, že tito jednotliví mladí bhikkhuové byli neteční k jeho napomenutí.

V prvním ze tří případů Kassapa řekl, že se nyní stalo obtížné mluvit k některým bhikkhuům, kteří byli nepřístupní radám, nepoučitelní a nepřijímali napomenutí s úctou. Měl také slyšet, jak se dva bhikkhuové chlubili svou dovedností v kázání, když říkali: „Pojď, uvidíme, kdo bude kázat hojněji, krásněji a obšírněji!" Když byl o tomto Buddha informován Kassapou, měl tyto bhikkhuy předvolat a přivést je zpět ke smyslu, když jim vytkl jejich nezralou domýšlivost (S. 16:6). Zde můžeme vidět, že Kassapovo negativní vyjádření vedlo ke prospěchu těchto bhikkhuů, nečinil tak jen kvůli kritizování ostatních.

Při druhé příležitosti si Kassapa rovněž nepřál poučovat bhikkhuy, kteří byli nepřístupní k napomínání, kteří postrádali víru v dobro, kteří postrádali stud a obavy ze špatného konání, kteří postrádali energii a porozumění dobrému.

Toto bylo obecné prohlášení ohledně jisté skupiny bhikkhuů, bez odkazu k jednotlivcům. O těchto Kassapa dále prohlásil, že ve svém stavu úpadku jsou jako bledý měsíc, který každým dnem ubývá na kráse (důvěře), na kulatosti (studu), na jasu (obavách ze špatného konání), na výšce (energii) a na šíři (moudrosti) (S. 16:7).

Také při třetí příležitosti Buddha požádal Kassapu, aby poučil bhikkhuy. Kassapa vyjádřil svou neochotu z podobného důvodu jako předtím. Zdálo se, že i tentokrát Buddha nebude naléhat na Kassapu, aby změnil svou mysl a poučil bhikkhuy, ale mistr pak sám hovořil o příčině jejich chování:

Při jiné příležitosti se Kassapa zeptal Buddhy: „Co je příčinou toho, že dříve zde bylo málo pravidel, ale mnoho bhikkhuů uskutečnilo arahatství, zatímco nyní je zde mnoho pravidel, ale málo bhikkhuů uskutečňuje arahatství?" Buddha odpověděl:

Zde si zaslouží poznamenat, že v souladu s tímto textem jsou laičtí následovníci také udržovatelé Dhammy. Z toho můžeme odvodit, že i když mezi bhikkhuy přijde Dhamma v zapomnění, zůstane dále na živu, bude-li uctívána a následována laiky.

Další rozpravy z Kassapa-samjutty pojednávají hlavně o asketickém životě Mahá Kassapy, který byl Buddhou vysoce chválen a doporučován. Ale při jedné příležitosti Buddha Kassapovi připomněl, že dospěl ke stáří a že musí shledat svá hrubá, obnošená a otrhaná roucha jako nevhodná k používání. Proto mu tedy Buddha navrhnul, aby nyní oblékl roucha, která darovali hospodáři, a také přijal jejich pozvání k almužnímu obdarování a žil nedaleko od nich. Ale Kassapa odpověděl: „Po dlouhý čas jsem prodléval v lese, chodil na almužní obchůzky a oblékal otrhaná roucha, a takový život doporučuji i ostatním. Měl jsem malé požadavky, žil spokojeně v odloučení, používal energické úsilí, a to také doporučuji ostatním."

Buddha se zeptal: „Ale z jakého důvodu takto žiješ?" Kassapa odpověděl: „Kvůli vlastnímu blahu zde a nyní, a kvůli soucítění s pozdějšími generacemi, které když uslyší o takovém životě, budou se mu moci vyrovnat." Potom Buddha řekl: „Dobře, Kassapo, dobře! Žiješ pro štěstí mnohých, ze soucitu se světem, pro blaho a prospěch bohů a lidí. Můžeš si tedy ponechat svá hrubá, otrhaná roucha, vycházet pro almužnu a žít v lese." (S. 16:5)

„Tento Kassapa," pravil Buddha, „je spokojen s jakýmikoli rouchy, almužním jídlem, přístřeším a léky, které obdrží. Kvůli nim nebude dělat nic, co je pro bhikkhua nevhodné. Jestliže neobdrží nějakou z těchto potřeb, není znepokojen, a když je obdrží, zachází s nimi bez ulpívání a zaslepenosti. Nedopustí se žádné chyby, uvědomuje si její nebezpečí a poznává, jak ji překonat. Příkladem Kassapy nebo někoho jemu rovného vás budu poučovat, bhikkhuové. Takto napomenuti byste se podobně měli cvičit." (S. 16:1)

Buddha také zmiňoval, že Kassapa byl příkladný i ve svém vztahu k laikům. Když chodil mezi rodiny, ať na almužní obchůzce nebo na pozvání, neprojevoval toužebná přání, aby ho lidé mohli bohatě obdarovat kvalitními věcmi, rychle a zdvořile. Nemyslel na to, zůstával od toho odvrácen.

Silné uznání Mahá Kassapových schopností, vysoká chvála věnovaná mu Buddhou může být nalezena také v suttě, kde se říká, že Mahá Kassapa může dosáhnout vůlí, právě jako sám Buddha, čtyř jemnohmotných a čtyř nehmotných meditačních pohroužení, ustání vnímání a pociťování, šesti nadobyčejných vědění (abhiňňá), které jsou zahrnuty v nadobyčejných silách a které vrcholí dosažením odpoutání, nibbány (S. 16:9). Zde jeho velké schopnosti, srovnatelné s Buddhovými, vypadají jako charakteristický rys Mahá Kassapovy mysli. Bylo to kvůli tomuto hlubokému meditačnímu zklidnění, že se mohl bez znepokojení přizpůsobit všem vnějším situacím a žít s malými materiálními a sociálními potřebami.

V jeho verších, dochovaných ve „Verších starších mnichů" (Théragáthá), Mahá Kassapa chválí znovu a znovu mír nalezený v džhánách (meditačních pohrouženích). Byl tím, kdo šel od hojnosti k hojnosti. V laickém životě žil v hojnosti bohatství a harmonie. Jako bhikkhu prodléval v hojnosti džhánových prožitků, podpořených dřívějším životem v Brahmově světě. I když se v některých textech jeví velmi přísný, nemělo by nás to vést k domnění, že byl hrubé povahy. Když příležitostně káral ostatní přísnými slovy, činil tak z výchovných důvodů, aby jim pomohl. To uvidíme, zvláště až se budeme zabývat jeho vztahem k Ánandovi.

Byla zaznamenána dvě setkání Mahá Kassapy s božstvy nižšího nebo vyššího řádu. Jsou zde uvedena, aby ilustrovala jeho nezávislost mysli a odhodlanost dodržovat asketický život bez přijímání výsad od kohokoliv, kým byly nabízeny.

Byla zde mladá dévatá, nazývaná Ládžá, která si pamatovala, jak obdržela své současné nebeské štěstí za to, že v předešlé lidské existenci jako chudá žena obdarovala théru Mahá Kassapu s důvěřivým srdcem a vyslovila přání: „Nechť mohu sdílet pravdu, kterou jsi uviděl!" Cestou domů, když přemýšlela o svém obdarování, byla uštknuta hadem a zemřela. Pak byla bezprostředně zrozena v nebi Třicetitří bohů, uprostřed nesmírné krásy.

Tato dévatá si na to vzpomněla a chtěla nyní sloužit velkému thérovi. Když sestoupila na zem, zametla thérovu celu a naplnila nádoby vodou. Poté, co takto činila po tři dny, théra zahlédl v cele její zářící postavu a požádal ji, aby ho opustila, neboť by to mohlo vyvolat kritiku bhikkhuů v budoucnosti. Dévatá se vznesla do vzduchu, naplněna velkým smutkem. Buddha, vědom si toho, co se přihodilo, se objevil v její přítomnosti a utěšoval ji řečí o hodnotě dobrých skutků a jejich velké odměně. Ale také říkal, že bylo Kassapovou povinností cvičit se v sebeovládání. (Komentář k Dh. 118)

V jiném příběhu se říká, že Mahá Kassapa, když žil v jeskyni Pipphali, vstoupil do sedmidenního období nepřerušené meditace, kdy trávil čas v jediné neporušené meditační pozici. Koncem tohoto období, poté, co vstal z meditace, šel do Rádžagahy na almužní obchůzku. V té době se tam objevilo pětset božských bytostí ze Sakkovy nebeské říše, které dychtivě toužily obdarovat ctihodného Mahá Kassapu almužním jídlem. S připraveným jídlem přistoupily k thérovi a požádali ho, aby přijal jejich nabídku. Ale on je požádal, aby ho opustily, když chtěl věnovat svou přízeň chudým, tak aby měli prospěch ze svého záslužného skutku. Potom, co nevyslyšel jejich opakovanou prosbu, ho konečně opustily. Když Sakka, král bohů, uslyšel o jejich zbytečném úsilí, vyvstala v něm také velká touha obdarovat tohoto velkého théru. Aby se vyhnul odmítnutí, proměnil se ve starého tkalce. Když Mahá Kassapa přistoupil, obdaroval ho rýží, a v tom okamžiku, kdy byla rýže přijata, změnila se mimořádně její vůně. Pak Mahá Kassapa poznal, kdo tento starý tkadlec opravdu byl, a vyčetl Sakkovi: „Učinil jsi závažnou chybu, Kósijo. Tím, že jsi tak učinil, připravil jsi chudé lidi o možnost získat zásluhy. Nečiň znovu takové věci!" „My také potřebujeme zásluhy, ctěný Kassapo! My jsme jich také potřebni! Ale tím, že jsem daroval almužnu skrze podvod, jsem získal zásluhu nebo nezískal?" „Získal jsi zásluhu, příteli." Nato Sakka, když se vzdálil, vyřkl následující slavnostní prohlášení: „Ó, darování almužny! Nejvyšší darování almužny! Dobře věnované Kassapovi!" (Komentář k Dh. 56, Ud. 3:7)

Od někoho tak velice oddaného meditativnímu životu, jako byl Mahá Kassapa, nemohlo být očekáváno, že by horlivě přijímal a cvičil mnoho žáků. A skutečně, kanonické texty zmiňují pouze málo jeho žáků.

Jedna z mála Kassapových zaznamenaných rozprav, určená bhikkhuům, pojednává o přecenění něčí realizace:

Kromě několika mála případů, kde Mahá Kassapa hovoří k nejmenovaným bhikkhuům nebo skupině bhikkhuů, texty zaznamenávají pouze jeho vztah k Sáriputtovi a Ánandovi.

Podle vyprávění z Džátaka byl Sáriputta v dřívějších životech dvakrát synem Kassapy (Dž. 509,515), dvakrát jeho bratrem (Dž. 326,488), jednou byl také Kassapovým vnukem (Dž. 450) a přítelem (Dž. 525). Ve svých verších Kassapa říká, že jednou viděl tisíc Brahmů, kteří sestoupili ze svého nebe, aby vzdali poctu Sáriputtovi a pochválili ho (Théragáthá 1082-1086).

V Kassapa-samjuttě byly zaznamenány dvě rozmluvy mezi Mahá Kassapou a Sáriputtou. Při obou příležitostech to bylo v čase večerním, kdy ctihodný Sáriputta přišel, aby navštívil ctihodného Mahá Kassapu.

V prvním textu se Sáriputta táže: „Bylo řečeno, příteli Kassapo, že bez horlivosti a bez obav ze špatného konání je někdo neschopen dosáhnout probuzení (bódhi), neschopen dosáhnout odpoutání (nibbána), neschopen dosáhnout nejvyššího bezpečí, ale že s horlivostí a s obavami ze špatného konání je někdo schopen takových dosažení. Nuže, jak dalece je neschopen takových uskutečnění a jek dalece jich je schopen?"

Při další příležitosti se Sáriputta táže Mahá Kassapy na některé otázky, které by něko nemusel očekávat: Zdali Dokonalý (Tathágata) existuje po smrti, nebo neexistuje, nebo existuje i neexistuje, nebo ani existuje ani neexistuje po smrti?

V každém případě Mahá Kassapa odpověděl, že toto nebylo řečeno Vznešeným. A když byl otázán, proč ne, tak pravil: „Protože to není prospěšné a nenáleží to k podstatě svatého života. Protože to nevede k odvrácení (od světskosti), ani k bezvášnivosti, ustání, (vnitřnímu) míru, přímému poznání, k probuzení a odpoutání. Ale co, příteli, bylo Vznešeným řečeno? Toto je strast - to, příteli, bylo Vznešeným řečeno. Toto je vznik strasti, toto je ustání strasti, toto je cesta k ustání strasti - to, příteli, bylo Vznešeným řečeno. A proč? Protože to vede k prospěchu a náleží to k podstatě svatého života, protože to vede k odvrácení (od světskosti), k bezvášnivosti, ustání, (vnitřnímu) míru, přímému poznání, k probuzení a odpoutání." (S. 16:12)

Tradice se nezmiňuje o tom, proč Sáriputta položil tyto otázky, které by pro arahata měly být úplně jasné. Nicméně není nemožné, že se tato rozmluva odehrála bezprostředně po Kassapově vstupu do Řádu a před jeho dosažením arahatství a že ho chtěl Sáriputta touto cestou vyzkoušet. Nebo to snad bylo kvůli dalším bhikkhuům, kteří mohli být přítomní.

Madždžhima-nikája zaznamenává suttu (Mahágósinga-sutta, M. 32), ve které se Mahá Kassapa účastní skupinové diskuse s několika dalšími předními žáky, vedenými Sáriputtou. Tehdy tito thérové prodlévali v lese Gósinga, spolu s Buddhou. A za jasné noci měsíčního svitu přistoupili k Sáriputtovi, aby hovořili o Dhammě. Sáriputta řekl: „Nádherný je tento les Gósinga, je jasná noc měsíčního svitu, sálové stromy jsou v plném květu a zdá se, jako by kolem vanuly nebeské vůně." Pak se zeptal každého význačného théry ve skupině - Ánandy, Révaty, Anuruddhy, Mahá Kassapy a Mahá Moggallány - „Jaký druh bhikkhua by ozářil tento sálový les Gósinga?" Mahá Kassapa, stejně jako ostatní, odpověděl v souladu s vlastním temperamentem: „Bhikkhu, který by ozářil tento sálový les Gósinga, by byl ten, který prodlévá v lesích, který chodí na almužní obchůzky, který nosí otrhaná roucha, který vlastní pouze tři roucha, který má malé žádosti, je spokojený s málem, odloučený, stranící se společnosti, energický, a který by chválil každou z těchto kvalit. Vlastnil by také ctnost, soustředění, moudrost, osvobození, poznání a vidění osvobození, a chválil by každé z těchto uskutečnění."

V souladu s tradicí byl Mahá Kassapa v dřívějších životech také těsně spojen se ctihodným Ánandou. Ánanda měl být dvakrát jeho bratr (Dž. 488,535), jednou jeho syn (Dž. 450), jednou dokonce vrah jeho syna (Dž. 540), a v tomto životě byl jeho žák (Mahá-vagga I,74).

V Kassapa-samjuttě jsou mezi nimi podobně dvě rozmluvy, týkající se praktických otázek, zatímco ty se Sáriputtou odkazují k nauce.

Při první příležitosti (S. 16:10) Ánanda žádá Kassapu, jestli by s ním šel do kláštera bhikkhuní. Kassapa nicméně odmítne a požádá Ánandu, aby šel sám. Ale Ánandovi se zdálo, že by Kassapa měl dát bhikkhuním řeč o Dhammě, a opakoval svou žádost dvakrát. Kassapa konečně svolil, že půjde a dá bhikkhuním rozpravu. Ale výsledek byl úplně odlišný od toho, co Ánanda očekával. Jedna z bhikkhuní, jménem Thullatissá, pronesla spíše urážlivou poznámku:

„Jak si může ctěný Kassapa dovolit hovořit o Dhammě v přítomnosti ctěného Ánandy, učeného mudrce? Je to, jako kdyby prodavač jehel chtěl prodat jehly výrobci jehel."

Tato bhikkhuní očividně upřednostňovala vlídné kázání Ánandy před Kassapovým přísným a někdy kritickým přístupem, který se mohl dotýkat jejích vlastních slabostí. Když Kassapa uslyšel poznámku této bhikkhuní, zeptal se Ánandy:

Ánanda odpověděl: „Buď shovívavý, ctihodný pane. Je to nerozumná žena."

Z výše uvedeného můžeme vidět, že ctihodný Mahá Kassapa si nemyslel, že Ánandova smířlivá odpověď byla adekvátní nebo že by plně ospravedlnila situaci. Poznámka Thullatissy ukázala její osobní náklonnost k Ánandovi, který byl vždy mezi ženami oblíben a který také silně podporoval založení bhikkhuní-sanghy. Tento

emocionální vztah Thullatissy k Ánandovi nemohl být odstraněn jenom Ánandovou obecnou poznámkou. Proto Kassapa odpověděl způsobem, který může na první pohled vypadat spíše hrubě: „Dej si pozor, příteli Ánando, nebo tě Sangha může dále přezkoušet!" Tím bylo řečeno, že by se Ánanda neměl tak dalece angažovat v péči o bhikkhuní, neboť náklonnost části z nich, takových jako Thullatissa, by mohla vzrůst a způsobit, že by o něm v ostatních vyvstaly pochybnosti. Kassapova odpověď by proto měla být viděna jako vážná rada arahata, jenž je prostý zákalů, tomu, kdo ještě nedosáhl tohoto stavu. Když bezprostředně po tom Kassapa zmínil, že Buddha hovořil o jeho uskutečnění, srovnatelném s tím svým, a ne o Ánandově, mohlo by to být bráno jako poukázání k dalece odlišnému duchovnímu stavu těch dvou a mohlo to sloužit Ánandovi jako ostruha k tomu, aby usiloval o toto uskutečnění. Bhikkhuní Thullatissá nicméně Řád opustila.

Další rozmluva mezi ctihodným Mahá Kassapou a Ánandou vznikla při následující příležitosti (S. 16:11). Jednou ctihodný Ánanda putoval po Jižních horách, spolu s velkou skupinou bhikkhuů. Bylo to v době, kdy třicet nejmladších bhikkhuů, žáků ctihodného Ánandy, odložilo roucho a vrátilo se k laickému životu. Potom ctihodný Ánanda ukončil své putování a přišel do Rádžagahy, aby navštívil ctihodného Mahá Kassapu. Když ho pozdravil a posadil se, Kassapa pravil:

Ale ctihodný Mahá Kassapa znovu opakoval slova, jež byla vemi podobná těm, která již řekl.

Takto by mohla být ona záležitost ukončena, jelikož Ánanda nepopíral, že byl tento přístup oprávněný. Měl námitky pouze proti zraňujícímu způsobu, kterým Mahá Kassapa vyjádřil svou kritiku. V odpovědi na napomenutí by se Ánanda měl pokusit držet své žáky pod přísnější disciplínou. Ale znovu byla tato záležitost zkomplikována bhikkhuní Thullanandou, která spolu s Thullatissou byla jednou z „černých ovcí" Řádu bhikkhuní. Ona zaslechla, že Ánanda byl nazván ctihodným Mahá Kassapou „mladík", a plná rozhořčení protestovala proti tomu, že Kassapa nesprávně kritizoval moudrého bhikkhua, jako je Ánanda, kvůli tomu, že byl prý Kassapa dříve asketou jiné školy. Tímto způsobem Thullanandá odklonila záležitost disciplíny k osobní zaujatosti. Kromě toho udělala špatnost, kterou ukázal náš dřívější popis. (Před setkáním s Buddhou Kassapa odešel do bezdomoví jako nezávislý asketa a ne jako následovník jiné školy.) Thullanandá brzy opustila řád, stejně jako to učinila druhá vzpurná bhikkhuní Thullatissá.

Když ctihodný Mahá Kassapa uslyšel prohlášení Thullanandy, pravil Ánandovi: „Ukvapená a bezmyšlenkovitá jsou slova vyřčená bhikkhuní Thullanandou. Od té doby, co jsem opustil domov, neměl jsem jiného učitele než Vznešeného, Svatého, dokonale Probuzeného." (S. 16:11)

To, co zbývá říci o vztahu Mahá Kassapy k Ánandovi, je těsně spojeno s jeho vedoucí rolí v Sangze po Buddhově odchodu. Při odchodu Buddhy byli přítomni pouze dva z pěti nejpřednějších žáků, bratři Ánanda a Anuruddha. Sáriputta a Mahá Moggallána Mistra v odchodu předešli a Mahá Kassapa byl právě s velkou skupinou bhikkhuů na dlouhé cestě z Pávy do Kusináry. Během této cesty se přihodilo, že odbočil z cesty a usedl pod strom, aby si odpočinul, právě když touto cestou procházel nahý asketa. Asketa měl s sebou květ mandárava, o kterých se říká, že rostou jen v nebeském světě. Když to Mahá Kassapa uviděl, poznal, že se muselo stát něco neobvyklého, aby mohl být tento květ nalezen na zemi. Zeptal se askety, jestli slyšel nějaké zprávy o jeho učiteli, Buddhovi, a asketa přisvědčil: „Asketa Gótama dosáhl před týdnem konečného odpoutání (nibbány). Tento květ mandárava jsem sebral z místa jeho zpopelnění."

Mezi bhikkhuy, kteří uslyšeli tuto zprávu, jen ti, kteří byli arahati jako Mahá Kassapa, mohli zůstat vyrovnaní a klidní. Ale ti ostatní, kteří stále nebyli osvobozeni od vášní, plakali a naříkali: „Příliš brzy dosáhl Vznešený konečné nibbány! Příliš brzy zmizelo oko světa našim zrakům!"

Byl zde ale jeden bhikkhu, jménem Subhadda, který byl přijat do řádu až ve svém stáří. Ten potom oslovil bhikkhuy: „Dosti, přátelé! Netruchlete, nenaříkejte! Dobře, že jsme se toho velkého askety zbavili. Vždyť nás utiskoval: ´Toto je pro vás vhodné, toto pro vás není vhodné.´ Teď ale budeme dělat to, co budeme chtít, a nebudeme dělat to, co nebudeme chtít."

Není zaznamenáno, že by tehdy Mahá Kassapa odpověděl na tato bezcitná slova. Nemohl si teď přát udeřit nesouhlasným sdělením, kritizujícím tohoto bhikkhua, nebo ho přimět, aby svlékl roucho, jak by si zasloužil. Proto zůstal tichý. Ale, jak uvidíme později, Mahá Kassapa citoval tento incident, když hovořil o potřebě svolání sněmu (sangájana). Nyní nicméně napomenul svou skupinu bhikkhuů, aby nenaříkali, ale aby si připomněli, že nestálost je povahou všech podmíněných věcí. Potom pokračoval v cestě do Kusináry, společně s bhikkhuy.

Až do té doby nebylo možné zažehnout připravenou pohřební hranici, protože přítomná božstva chtěla počkat, než přijde ctihodný Mahá Kassapa a vzdá poslední poctu ostatkům Mistra. Když ctihodný Mahá Kassapa dorazil na místo zpopelnění, obešel třikrát okolo hranice, uctivě, se sepjatýma rukama, a pak se skloněnou hlavou vzdal úctu u nohou Tathágaty. Praví se, že když jeho skupina bhikkhuů učinila podobně, hranice se vzňala plameny sama od sebe.

Sotva byly spáleny tělesné pozůstatky Tathágaty, vznikl spor ohledně rozdělení ostatků mezi shromážděný laický lid a ty, ke kterým byli poslové posláni později. Ale ctihodný Mahá Kassapa zůstával stranou tohoto sporu, stejně jako to učinili druzí bhikkhuové, jako Anuruddha a Ánanda. Byl to vážený bráhman jménem Dóna, který konečně rozdělil ostatky na osm dílů a rozeslal je do osmi krajů. On sám přijal nádobu, ve které byly ostatky uloženy.

Ctihodný Mahá Kassapa sám přinesl Magadhskému králi Adžátasattuovi jeho podíl ostatků. Potom, co tak učinil, obrátil své myšlenky k zachování Mistrova dědictví, Učení (Dhammy) a Disciplíny (Vinaji).

Nutnost tak učinit se mu ukázala, když Subhadda zpochybnil disciplínu a obhajoval morální nedbalost, což Mahá Kassapa přijal jako varovný znak. Jestliže by toto stanovisko bylo rozšířeno, vedlo by to k úpadku a zkáze jak Sanghy, tak Dhammy. Aby tomuto zabránil v úplném počátku, navrhl Mahá Kassapa konání sněmu, kterým by Dhamma a Vinaja mohla být spolehlivě ustanovena a zabezpečena.

S tímto návrhem se obrátil k bhikkhuům shromážděným v Rádžagaze. Bhikkhuové souhlasili a na jejich žádost Mahá Kassapa vybral pětset členů, kteří všichni, až na jednoho, byli arahati. Tímto bhikkhuem byl Ánanda, který sice ještě nedosáhl konečného cíle, ale protože vynikal schopností zapamatovat si dlouhé řady Buddhových rozprav, byl rovněž přijat k úplnosti pětiset členů prvního sněmu. (Rozhodnutý neúčastnit se setkání jako sékha - ten, který se ještě cvičí -, vyvinul Ánanda v noci před shromážděním sněmu velké meditační úsilí. Právě v té chvíli, kdy vyčerpaný uléhal na lůžko, se jeho mysl osvobodila od všech zákalů a setkání se zúčastnil jako arahat.) Všichni ostatní bhikkhuové opustili Rádžagahu po dobu trvání sněmu. První bod na programu sněmu, text klášterní disciplíny, byl recitován ctihodným Upálim, jenž byl odborníkem na Vinaju. Druhým bodem bylo ustanovení Učení, uloženého v rozpravách.

Zde to byl právě Ánanda, který, jsa otázán ctihodným Mahá Kassapou, recitoval všechny tyto texty, které byly později sestaveny do pěti sbírek (nikájí) koše rozprav (Sutta-pitaka). V jeho roli to byl mimořádný výkon schopnosti paměti.

Konečně byly diskutovány některé další záležitosti, týkající se Sanghy. Mezi nimi ctihodný Ánanda zmínil, že Buddha krátce před svou smrtí dovolil zrušení menších pravidel. Když byl Ánanda otázán, jestli byl Buddhou informován, která jsou tato menší pravidla, připustil, že ne.

Nyní byly ve shromáždění vyjádřeny rozličné názory ohledně této záležitosti. Jelikož zde nebyla shoda, ctihodný Mahá Kassapa požádal shromáždění, aby uvážilo, že pokud by zrušili pravidla libovolně, laičtí stoupenci a všeobecná veřejnost by jim vytýkali, že spěchají s uvolněním disciplíny tak brzy po odchodu Mistra. Proto Mahá Kassapa navrhl, aby pravidla zůstala zachována nedotčena, bez výjimky. A tak bylo rozhodnuto. (Čúlavagga XI)

Obecný vysoký respekt vůči Mahá Kassapovi po skončení prvního sněmu vzrostl ještě více, načež byl pak vnímán vlastně jako hlava Sanghy. K tomu měl přispět i jeho věk, jelikož byl jedním z nejstarších žijících žáků. (Komentáře říkají, že v době prvního sněmu bylo Mahá Kassapovi 120 let, ale tato chronologie by znamenala, že by byl o čtyřicet let starší než Buddha, a v době, kdy se s Buddhou setkal, by mu muselo být nejméně 75 let. Takovéto stanovisko je však těžko přijatelné.)

Později ctihodný Mahá Kassapa předal Buddhovu almužní misku Ánandovi, jako symbol zachovávání věrnosti Dhammě. Takto Mahá Kassapa, který byl v Řádu všeobecně uznáván jako nejváženější, vybral do své role Ánandu, jako nejváženějšího po něm.

Z pálijské literatury nemáme zprávy ohledně doby a okolností Mahá Kassapova odchodu z tohoto světa.

V kanonických „Verších starších" (Théragáthá) je čtyřicet veršů připisováno ctihodnému Mahá Kassapovi (1054-1093). Tyto pasáže zrcadlí některé z charakteristických thérových vlastností a ctností. Jeho asketické zvyky a spokojenost s málem, jeho přísnost vůči sobě a bratrským bhikkhuům, jeho duchovní nezávislost a spoléhání na sebe, jeho lásku k samotě, stranění se davů, oddanost meditační praxi a míru džhán. Tyto verše také ukazují to, co se nejeví v prozaických textech. Jeho smysl pro krásu přírody, která ho obklopuje. (Úvody ke skupinám veršů jsou vybrány ze starých komentářů.)

Pobídnutí bhikkhuů ke cvičení spokojenosti s ohledem na čtyři základní potřeby života bhikkhua:

Když byl Mahá Kassapa otázán, proč ve svém pokročilém věku stále slézá denně nahoru a dolů skály, odpověděl:

Lidé se znovu ptali, proč si ctihodný Mahá Kassapa ve svém věku přeje žít v lesích a v horách. Proč nemá rád takové kláštery jako Véluvana a ostatní?

V následujících verších ctihodný Mahá Kassapa pronáší svůj vlastní Lví řev:

Konec